levý růžek pravý růžek

Blues černější než černý
je nutně podezřelý.
A tak je to se vším…

Jan Spálený Na úvodní stránku

TISK A MÉDIA VŮBEC

Když to bolí, tak to stojí za to, říká o novém albu Jan Spálený

Mimořádná osobnost české hudební scény Jan Spálený přichází se skupinou ASPM (Amatérské sdružení profesionálních muzikantů) s novým albem Zpráva odeslána. Patří nejen k jeho vůbec nejlepším, ale i nejzávažnějším. Bude pokřtěno dnes na koncertě v pražské Malostranské besedě.

"Naše kapela letos existuje 27. rok a byla oslovena dvěma velkými firmami, přičemž pro každou udělala dvojalbum. Na každém je dominantní jedna ze dvou figur, které jsou v historii ASPM ideologicky nejsilnější. To znamená v případě Supraphonu to na jaře byl Petr Kalandra, v případě EMI teď já. Liší se to v tom, že Petr samozřejmě nemohl natočit další řadové album, takže vyšel pouze dvojalbový výběr. V mém případě vzniklo nové album plus jako bonus výběr za posledních patnáct let," sumarizuje Jan Spálený, jaký byl rok 2010 pro ASPM.

Jak se vůbec stalo, že vaše album vydala firma EMI, která se jinak převážně zaměřuje na popové a rockové interprety?

Já přesný důvod říct neumím. Možná proto, že to děláme jako o život - ale takových kapel je víc. Možná proto, že nehrajeme žádný fundamentalisticky vymezený žánr, že jsme crossover blues, jazzu, šansonu, folku. A taky si říkám, že nás možná EMI oslovili proto, že už jsem starej, ještě ze mě něco jde, ale víckrát už to třeba nepůjde.

V čem se album Zpráva odeslána nejvíce liší od předchozí produkce ASPM?

Při vzniku téhle desky se několik věcí stalo v mém životě poprvé. Poprvé jsem například delegoval funkci "arbitra elegance" a hudebního režiséra na někoho jiného, konkrétně na našeho trumpetistu Michala Geru. Takovou věc lze udělat jen v případě člověka, kterého dobře znáte, vážíte si ho a víte, že jeho slovo má váhu. A stejná věc se stala v  případě většiny textů. Jsou záznamy příběhů, které jsem napsal v próze, příběhy, které jsou v mém životě důležité, příběhy lidí, kteří jsou mi blízcí nebo se mi blízkými stali právě tím příběhem. Jenže jsem v nich byl příliš "namočený", každé slovo mi připadalo důležité a nedokázal jsem v nich škrtat a udělat z nich písničkové texty. Proto jsem oslovil Petra Linharta.

Jak jste k němu přišel?

Úplnou náhodou. Jako dramaturg Českého rozhlasu dostávám od vydavatelství spoustu hudebních nosičů. A Petrovo sólové album Autobus do Podbořan (recenzi najdete zde) se mi takhle taky objevilo na stole. Petra Linharta jsem znal jen z Majerových brzdových tabulek, nevěděl jsem, že dělá sólové věci. Pustil jsem si to, nejprve slyšel jeho ráčkování a další výslovnostní chyby, ale na to všechno jsem za dvacet vteřin zapomněl, protože to, co zpíval, bylo vynikající. No, a tak jsem si sehnal jeho telefon a ještě téhož dne jsme seděli spolu v hospodě. Měl jsem pocit, že "na sebe slyšíme", navrhl jsem mu, že mu přinesu texty v próze a on je zkusí přetransformovat do písňového textu. Tak se také stalo.

Byly ty písničky připravené, už když vás oslovila firma, nebo vznikaly "na klíč"? Ptám se proto, že mi celé album připadá hodně sevřené, jako ucelený projekt.

Materiál jsem nasbíral za léta, mohlo to být klidně pěticédéčko coby instruktáž pro respirační nemocniční zařízení... Nebo vážné příběhy s pozitivním vyústěním ve smyslu "když to bolí, tak to stojí za to"... Ten poslední pocit je mi nejmilejší, protože jsem sobec a řídím se vlastním pocitem, že na světě je krásně, že mě to baví, i když je to někdy k nepřežití... Takže ano, vlastně to projekt je.

Většinu Linhartových textů nicméně doplňuje několik písní dalších autorů.

Ty jsem cítil jako dluhy. například jsem si vybral písničku z posledního období Zuzany Navarové. Byli jsme si blízcí, scházeli jsme se, povídali jsme si... A tak jsem udělal její rhythm´n´bluesovou píseň Zatím hodně pus, i s tím ženským textem. Tím jsem přidal té desce další příběh, který tam velmi organicky patří. Dále je tam valčíček Pepíka Streichla Vždycky když se stmívá, který jem mu aranžoval už před mnoha lety na jeho album Samota, samota a teď jsem si na něj vzpomněl. Volal jsem mu, že bych tu písničku rád udělal, a on říká: "Mně je to jedno, já ležím v posteli a čekám na smrt." Tak jsem odpověděl: "Dobře, tak ještě než ta smrt přijde, pošlu ti to, abys slyšel, jak jsem to nazpíval."

Docela mě překvapila vaše coververze slavného hitu Screaming Jaye Hawkinse I Put A Spell On You. Zpíváte ji v češtině jako Dny, které nemám.

Ano, to zpívá kdekdo, anglicky. Já tu písničku miluju od chvíle, kdy jsem ji slyšel tady v Praze od Paula Jonese z Manfred Mann. Měl jsem mnoho let téma, které jsem v ní chtěl zazpívat. Stručně řečeno: proklínám každej den, kterej jsem prosral. Celá léta jsem to nedokázal napsat. A když jsem to vykládal Petrovi Linhartovi, řekl, že to zkusí. A vyšlo to.

Přestože jiní autoři textů tentokrát výrazně převažují, právě váš text Rozmluva se psem album otevírá.

Ano, to je moje klasické téma: vyznání lásky a úcty ženě, která je opotřebovaná tím, že se stará o rodinu. Kdysi jsem zakládal "Klub přátel vrásek kolem dámských očí" a dodnes si za tím stojím.

Společně se závěrečným textem Jana Velíška Smutně mám tě rád vlastně tyhle dvě pozitivní písně rámují hodně temné album, určitě nejsmutnější ve vaší diskografii. Je smutek momentální stav vaší duše?

Jsem ve věku, kdy moji přátelé a souputníci odcházejí, u  některých věcí, o kterých zpívám, jsem přímo fyzicky byl. Ale nechtěl jsem, aby ta deska působila depresivně, aby to někoho zadupalo do země. Dokonce si myslím, že některé příběhy jsou vlastně veselé. Vždyť co jiného je třeba návrat z plicního?

Ondřej Bezr,
iDNES.cz, 21. 12. 2010

levý růžek pravý růžek